První pokusy o oživení opoziční činnosti v Lotyšsku se datují do roku 1986. Skutečný přelom nastal o dva roky později, kdy byla založena Lidová fronta a zpočátku méně populární Národní hnutí za nezávislost. Demonstrací za nezávislost se zúčastňovalo stále více účastníků. Nejmasovější byl „živý řetěz“ uspořádaný společně s Litevci a Estonci dne 23. 8. 1989, který světu připomněl důsledky paktu Ribbentrop–Molotov.

Dne 18. března 1990 proběhly svobodné volby do Nejvyššího sovětu Lotyšské SSR. Dvě třetiny hlasů obdržela za nezávislost bojující koalice vytvořená Lidovou frontou. Dne 4. května parlament schválil prohlášení „O obnovení nezávislosti Lotyšské republiky“. Přestože počítala s postupnou nezávislostí na Moskvě, prezident SSSR Michail Gorbačov vydal dekret o neplatnosti tohoto prohlášení. Aktivity ve prospěch nezávislosti se snažila potlačit početná ruská menšina. Vztahy s ní jsou dodnes problematické.

Poslední pokus o udržení Lotyšska v SSSR učinily sovětské orgány v lednu 1991. Nejdříve jednotky OMON obsadily několik strategických budov, včetně tiskárny hlavních lotyšských novin a sídla ministerstva vnitra. Po útoku sovětské armády na Litvu se stovky tisíc lidí shromáždily 13. ledna 1991 v Rize. V městě byly postaveny barikády, aby byl útok zastaven. V bojích zemřelo šest osob. Po neúspěšném státním převratu v Moskvě dne 6. září 1991 orgány SSSR uznaly nezávislost Lotyšska, Litvy a Estonska.

Ostatní ruští vojáci opustili Lotyšsko v roce 1995 a o devět let později země vstoupila do NATO a EU.