Dne 29. prosince 1989 poslední komunistický parlament zvolil novým prezidentem Československa opozičního lídra, spisovatele Václava Havla. Byl to výsledek tzv. sametové revoluce zahájené sotva o několik týdnů dříve, dne 17. listopadu. Po potlačení nadějí spojených s Pražským jarem intervencí vojsk Varšavské smlouvy (1968) zůstávali Češi a Slováci po dvě dekády v pasivitě. Nemnoho osob podporovalo opoziční aktivity kolem Charty 77. Až ve druhé polovině 80. let se situace začala postupně měnit, vznikaly nové opoziční skupiny a ožilo katolické prostředí. „Sametová revoluce“ byla odstartována brutálním potlačením studentské manifestace. V průběhu několika týdnů přinutily stávky a manifestace komunisty k ústupkům.
Do roku 1990 Československá socialistická republika vstupovala nejen s novým prezidentem, ale i s vládou národního porozumění jmenovanou dne 10. prosince 1989. Téměř polovinu ministerských funkcí (10 z 21) obsadili zástupci Komunistické strany Československa (KSČ). Poměry se však rychle začaly měnit. Už v lednu 1990 z KSČ vystoupil premiér Marián Čalfa a v únoru už disponovaly ve vládě většinou Občanské fórum (OF v Čechách a na Moravě) a Veřejnost proti násilí (VPN na Slovensku), které vznikly během „sametové revoluce“.
Hlavním úkolem vlády byla příprava svobodných voleb. V očekávání voleb byl uplatněn mechanismus kooptace, který umožnil do Národního shromáždění ČSSR zvolit téměř 150 nových poslanců. Parlament už v lednu odhlasoval právo umožňující zakládání politických stran a rovněž volební zákon. V březnu byly schváleny další zákony zaručující občanské svobody, mimo jiné svobodu sdružování, shromažďování a tisku. Byly rovněž položeny právní základy ekonomických reforem, a to mimo jiné zavedením rovnosti všech forem podnikání. Symbolický význam mělo zrušení trestu smrti. Změnou prošel kalendář státních svátků a řada ulic zpět získala názvy z doby před rokem 1948 nebo nové názvy, které nahrazovaly komunistické pohlaváry. Nejviditelnějším projevem změn bylo vrácení městu Zlín jeho historického názvu namísto názvu Gottwaldov platícího do konce roku 1989 (na počest předsedy KSČ a prvního komunistického prezidenta).
Už v únoru byla podepsána smlouva o stažení sovětských vojsk z Československa a tento proces byl ukončen v červnu 1991. Symbolem změn se rovněž stala návštěva Jana Pavla II. ve dnech 21. až 22. dubna 1990).
V dubnu byl přijat zákon o rehabilitaci osob odsouzených z politických důvodů. Zákon rovněž umožnil výplatu odškodnění. Na podzim byl učiněn první pokus o zúčtování s minulostí, když se speciální parlamentní komise pokoušela vysvětlit kulisy brutálního útoku policejních sil na demonstranty dne 17. listopadu 1989. Byly rovněž schváleny první předpisy týkající se reprivatizace, ačkoliv tato otázka byla ještě po řadu let zdrojem sporů (zvláště vrácení zestátněného církevního majetku). Byly rovněž připraveny plány na privatizaci státních podniků, které nabyly platnosti v dalším roce.
Ve dnech 8. a 9. června se konaly první svobodné volby, a to do dvou komor Národního shromáždění a rovněž do české a slovenské Národní rady. V české části státu výrazně zvítězilo OF (více než polovina hlasů), ve slovenské měla menší převahu VPN (jedna třetina hlasů). Premiérem Československa zůstal Marián Čalfa a jeho nový kabinet byl pateticky nazván „vládou národní oběti“. Bylo ro spojeno s očekávanými sociálními náklady ekonomických reforem. Vládnoucí koalici vytvořila většina parlamentních sil, včetně KSČ. Už v září však komunisté vládu opustili.
Odsunutí KSČ z vlády bylo výsledkem společenského nátlaku, přičemž stále více se veřejnost dožadovala zúčtování s komunisty za desetiletí jejich diktatury. Silné emoce rovněž vzbuzovala otázka reformy bezpečnostního aparátu a ponechání v nových speciálních službách řady funkcionářů bývalé StB. Podobné emoce provázely rovněž diskuse o budoucí hospodářské reformě. Poměrně dobrá ekonomická situace umožnila jejich dočasné odsunutí, přičemž státní kontrola cen základních produktů byla zrušena až na začátku roku 1991. Dříve, v listopadu 1990, se konaly svobodné volby do obecních zastupitelstev.
Sílila diskuse o budoucnosti společného státu. Už na začátku roku 1990 vypukla tzv. „pomlčková válka“. Slováci se dožadovali, aby se název státu psal s pomlčkou jako Česko-Slovensko), což pro Čechy znamenalo touhu distancovat se od federace. Po neúspěšném pokusu o kompromis (jiné psaní v obou jazycích) byl schválen název Česká a Slovenská Federativní Republika. Napětí však nezmizelo, čehož výsledkem bylo rozhodnutí o rozdělení státu na začátku roku 1993.
Už při vstupu do roku 1991 si obyvatelé Československa uvědomovali, že proces změn bude delší a komplikovanější, než si mysleli v euforii ze „sametové revoluce“. Zmínil to prezident Václav Havel ve svém novoročním projevu: „Především se ukázalo, že dědictví minulých desítiletí, s nímž se musíme vyrovnávat, je horší, než jsme v radostné atmosféře prvních svobodných týdnů tušili a mohli tušit. Denně se vyjevují nové problémy a denně se ukazuje, jak jsou navzájem propojeny, jak zdlouhavé je jejich řešení a jak těžko se hledá nejlepší pořadí, v němž by se měly řešit“.
