Od roku 1944 byla Litva pod sovětskou okupací. Na konci 80. let pod vlivem vzniku polské Solidarity a reforem zahájených Michailem Gorbačovem v SSSR, zesílily v Litvě společenské nepokoje. Širokou podporu získala hesla týkající se nezávislosti. Změnou prošla i samotná Komunistická strana Litvy, v níž zvítězili stoupenci nezávislosti a na konci roku 1989 rozhodli o odchodu z Komunistické strany Sovětského svazu. Tento krok nezastavila ani návštěva Michaila Gorbačova ve Vilniusu ve dne 11. – 13. ledna 1990, na kterou Litevci odpověděli manifestací nezávislosti. Zúčastnilo se jí přibližně 250 000 osob. V únoru Nejvyšší sovět Litevské socialistické sovětské republiky schválil usnesení považující připojení Litvy k SSSR za neplatné. Přítomnost sovětské armády byla považována za nelegální. Byly obnoveny národní a náboženské svátky.
Dne 24. února se konalo první kolo parlamentních voleb. Byly zcela svobodné, protože na základě ustanovení z konce roku 1989 a ze začátku roku 1990 se jich mohli zúčastnit nekomunističtí kandidáti, přičemž aktivní volební právo příslušelo pouze osobám s trvalým pobytem v Litvě (což vyloučilo mimo jiné vojáky tam umístěných sovětských vojsk). Ve volbách zvítězili zástupci Sąjūdisu, který vznikl v červnu 1988 jako Litevské hnutí pro přestavbu, stoupenci nezávislosti a demokratizace. Předsedou Nejvyššího sovětu a současně hlavou státu se stal lídr Sąjūdisu – muzikolog Vytautas Landsbergis. Dne 11. března bylo schváleno usnesení o obnovení nezávislého litevského státu, zdůrazňující historickou kontinuitu s nezávislou republikou z meziválečného období. Akt zajišťoval zásadu územní integritu a dodržování lidských práv, občanských práv a práv komunit etnických menšin. Byl obnoven název Litevská republika a historický státní znak. Dne 17. března byla vytvořena první vláda obnovené Litvy, jejíž premiérkou se stala činitelka Sąjūdisu Kazimira Prunskiené. Vládu řídila do začátku 1991, kdy podala demisi v souvislosti s hospodářskou krizí.
Osamostatnění Litvy, které se stalo vzorem pro další sovětské republiky, se setkalo s důrazným odmítnutím ze strany SSSR. Gorbačov ho považoval za protiprávní a požadoval jeho zrušení. Jeho požadavek Litva zamítla. Dne 22. března vydal Gorbačov dekret „O dodatečných opatřeních pro zajištění práv sovětských občanů, ochraně suverenity SSSR na území Litevské SSR“, kterým nařídil odebrat Litevcům zbraně. Jednání Litvy se sovětskými orgány nepřinesla výsledky. Napětí se stupňovalo. Protože Litva se sovětským ultimátem neřídila, uvalila na ni od dubna Moskva hospodářskou blokádu, odřízla zemi od dodávek ropy a omezila dodávky plynu a dalších surovin v naději, že se společnost v těžké ekonomické situaci postaví proti nové vládě. Objevily se rovněž problémy se zásobováním. Moskva se Litevce rovněž snažila zastrašit vojenskými manévry a zabíráním veřejných objektů armádou. Aby byly vytvořeny podmínky pro jednání a blokáda ukončena, přijal Nejvyšší sovět pod vlivem západních zemí moratorium na akt ze dne 11. března. V červenci byla blokáda ukončena.
Dne 19. září litevské orgány vyhlásily protest proti pokusům o destabilizaci situace v Litvě ze strany SSSR. V listopadu vydaly prohlášení o právu odmítnutí služby v armádě cizí země, což způsobilo odchod Litevců z řad sovětské armády. V roce 1990 se Litva snažila aktivně jednat na mezinárodní scéně a rovněž rozvíjet kontakty s ostatními pobaltskými republikami. V západních zemích vznikaly informační kanceláře Litvy, které se později proměnily na diplomatické zastoupení. První vzniklo v říjnu v Oslo. Dne 12. května v Tallinu obnovili zástupci Litvy, Lotyšska a Estonska činnost Rady pobaltských zemí, založené na základě dohody ze dne 12. září 1934 a zavázali se vzájemně se podporovat při procesu získávání nezávislosti. První setkání rady se konalo v Jurmale v Lotyšsku 6. června, kde bylo rozhodnuto schválit společnou strategii při jednání se SSSR. Na dalším setkání v červenci získaly republiky podporu pro své úsilí od Borise Jelcina, který oznámil zahájení dvoustranných jednání. V důsledku toho v polovině roku 1990 Litva uzavřela s Ruskem smlouvu o hospodářské spolupráci na následující rok.
Mezitím Gorbačov nadále neuznával snahy nezávislých republik a podnikal kroky k zachování SSSR. Navrhl, aby za tímto účelem byla uzavřena nová svazová smlouva. Dne 24. prosince vyhlásil konání celostátního referenda, s nímž pobaltské republiky navzdory nátlaku nesouhlasily. Litva odmítla vyslat delegáty na prosincový sjezd lidových poslanců SSSR. Jednání se sovětskými orgány do konce roku 1990 nepřinesla žádný výsledek a v prosinci byla přerušena. Rovněž v prosinci se v ulicích litevských měst objevily sovětské vojenské hlídky, které legitimovaly chodce. Záminkou byl pokus o prolomení litevského bojkotu branné povinnosti. Sovětská propaganda zobrazovala Litvu jako zemi uvrhnutou do krize. Pokusy o zastrašování však byly neúspěšné. Dne 28. prosince Nejvyšší sovět Litvy zrušil moratorium pozastavující vyhlášení nezávislosti. Dne 11. ledna 1991 byla zahájena sovětská intervence v Litvě, při níž došlo k prolití krve. Nakonec však skončila fiaskem. Litva svou nezávislost ubránila.
