Vítr změn začal v Německé demokratické republice (NDR) vát v polovině roku 1989 a sílil pod vlivem zrychlujícího rozkladu socialistického tábora v zemích střední a východní Evropy. V létě začali východoněmečtí občané, kteří trávili dovolenou v sousedních zemích, vnikat na území zastupitelských úřadů Německé spolkové republiky Německo (NSR) v Budapešti, Praze a Varšavě, aby požádali o právo žít v západním Německu. Tisíce z nich rovněž využily otevření maďarsko-rakouské hranice, aby se přes Rakousko dostali do NSR. Na žádost kancléře NSR Helmuta Kohla umožnila maďarská vláda 10. září 1989 přepravu 25 tis. uprchlíků západoněmeckými železnicemi do NSR. Masové útěky povzbudily obyvatele NDR, aby vyšli do ulic. Dne 17. října, když vlna demonstrací zesilovala, členové politického byra Sjednocené socialistické strany Německa (něm. Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, SED) sesadili Ericha Honeckera, vládnoucího od roku 1971. Jeho místo na čele komunistické strany zaujal Egon Krenz. Navzdory tomu občanské nepokoje nabývaly na intenzitě.
Na tiskové konferenci, konané 9. listopadu, tiskový mluvčí SED Günter Schabowski omylem prohlásil, že hranice NDR budou otevřeny. Davy obyvatel hlavního města se vydaly k Berlínské zdi, aby přešly na druhou stranu. Otevření hranice se stalo skutečností. Začala demolice zdi, která více než 28 let byla největším symbolem i nejhmatatelnějším projevem studené války a rozdělení Evropy. Tato nečekaná historická událost překvapila kancléře NSR Kohla při státní návštěvě Polska a přiměla jej ke krátkému přerušení pobytu. Na pozadí nadcházejících změn získala polsko-německá Mše smíření, která se konala v obci Krzyżowa dne 12. listopadu, další, a to evropský význam.
Když 19. prosince 1989 přicestoval do NDR na svou první návštěvu kancléř Helmut Kohl, vítaly jej davy výkřiky: „Německo – jednotná vlast“ („Deutschland einig Vaterland“). Průzkumy hovořily, že více než 70 % obyvatel východního Německa by si přálo sjednocení s NSR. Mezitím u kulatého stolu probíhala jednání předáků SED s lídry největších organizací demokratické opozice. Než byla 15. ledna 1990 tato jednání ukončena, více než 100 tis. demonstrantů obklopilo berlínské sídlo tajné police Stasi. Dav vtrhl do budovy a zachránil před zničením obrovský archív politické policie.
Pod vlivem narůstajícího tlaku společnosti byla 28. ledna 1990 jmenována dočasná vláda. Jejím premiérem se stal předseda SED v Drážďanech Hans Modrow. Po nástupu do funkce nový premiér předložil parlamentu NDR návrh sjednocení obou německých zemí.
Mezitím kancléř Kohl diplomaticky přesvědčoval vůdce velmocí, aby tento proces neblokovali. Setkal se s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem, vůdcem SSSR Michailem Gorbačovem a prezidentem USA Georgem Bushem (seniorem). Každý z nich vyjádřil pochopení pro snahy Němců a zdůraznil právo velmocí rozhodnout o záležitostech týkajících se Německa jako celku. Dne 7. února 1990 obdržela vláda NDR od Kohla nabídku na vytvoření měnové unie, což mělo být dalším krokem ke sjednocení obou zemí.
Jednání zpomalily parlamentní volby konané v NDR 18. března 1990. Komunisté, kteří startovali pod hlavičkou Strany demokratického socialismu (PDS), utrpěli porážku. Podobně dopadla seskupení vycházející z demokratické opozice, a to hlavně proto, že vystupovala proti sjednocení Německa.
Volby vyhrála křesťansko-demokratická Aliance pro Německo. Seskupení a jeho lídr Lothar de Maizière uspěli díky podpoře Helmuta Kohla.
Krátce nato začal kancléř NSR projevovat ještě větší aktivitu. Ve spolupráci s ministrem zahraničních věcí a hlavním představitele koalice Hansem-Dietrichem Genscherem se rozhodl projevit iniciativu v procesu sjednocení Německa. Hlavním problémem se ukázaly výhrady velmocí a obavy Polska, které chtělo, aby byla potvrzena nedotknutelnost jeho západní hranice. Tento problém byl vyřešen na jednání probíhajícím od května 1990, tzv. konference dva plus čtyři, které se zúčastnili zástupci NSR a NDR na jedné straně a USA, SSSR, Velké Británie a Francie na straně druhé. Na část jednání konaného v červenci v Paříži byl navzdory počáteční pochybnosti Helmuta Kohla pozván v roli pozorovatele rovněž zástupce Polska, ministr zahraničních věcí Krzysztof Skubiszewski. Smlouva o konečném uspořádání vztahů k Německu, podepsaná 12. září 1990, otevřela cestu ke sjednocení Německa.
V průběhu jednání konaného dne 18. května 1990 podepsaly vlády NSR a NDR smlouvu o hospodářské, měnové a sociální unii, která vstoupila v platnost 1. července. Díky ní nabrala sociální a ekonomická revoluce ve východním Německu rychlé tempo. Do konce roku 1990 téměř 650 tis. lidí přišlo o práci. Ve stejné době si obyvatelé NDR koupili v západním Německu téměř půl milionu používaných aut. Východoněmecký automobilový průmysl ukončil svou existenci. Pouze díky smlouvě s Volkswagenem závody ve Zwickau vyrábějící trabanty přežily do jara 1991. Začala rovněž expanze západoněmeckých koncernů přebírajících další segmenty trhu.
Celkovou restrukturalizací východoněmeckého hospodářství se začala zabývat Poručenská správa (Treuhandanstalt) zřízená 17. června 1990. Do své správy převzala 14 tis. státních podniků. Z tohoto počtu bylo 4 tis. podniků zlikvidováno a zbytek byl prodán především investorům z NSR. Do rukou podnikatelů z NDR se dostalo pouze 6 % zprivatizovaných firem. Současně vláda sjednoceného Německa zaručila trvalou podporu východním spolkovým zemím, která měla urychlit jejich hospodářský rozvoj a odstranit rozdíly v příjmech obyvatelstva. Do roku 2009 bylo z federálního rozpočtu na tyto cíle určeny dva biliony euro. Pro financování této podpory byla v roce 1991 v celém Německu zavedena solidární daň (Solidaritätszuschlag) ve výši 7,5 % z příjmu fyzických i právnických osob, která byla v roce 1998 snížena na 5,5 %.
Od podzimu 1990 probíhala rovněž transformace státní správy a soudnictví. Do poloviny roku 1991 bylo ve východních spolkových zemí zaměstnáno přibližně 10 tis. úředníků, soudců a státních zástupců, kteří přišli z NSR. V jejich rukou se ocitlo, v závislosti na institucích, 80 až 100 % vedoucích funkcí. Po dekomunizaci mělo pouze 18 % soudů východoněmecký původ.
Uprostřed rozbíhajících se změn, v souladu se smlouvou o sjednocení podepsanou 31. srpna ve východním Berlíně, bylo zahájeno oficiální sjednocení obou německých zemí. Krátce před půlnocí dne 3. října byla na stožár Říšského sněmu vztyčena německá vlajka Německa a začaly oslavy sjednocení. Od té doby s v tento den slaví Den sjednocení Německa. O den později byl jmenován luteránský pastor Joachim Gauck federálním zmocněncem pro dokumenty Státní bezpečnosti NDR. Akta Stasi byla archivována a zpřístupňována institucí, širokou veřejností zvanou Gauckův úřad.
Samotné sjednocení bylo faktickým souhlasem orgánů NDR s připojením k NSR, přijetím zákona, schváleného v roce 1949 v Bonnu, a s federálním státním zřízením. Po tomto formálním souhlasu byl zahájen skutečný, obtížný a dlouhodobý proces velké transformace bývalé NDR a sjednocení Německa.
