Do roku 1990 Polsko vstupovalo s novým názvem státu a novým státním znakem, protože byl obnoven historický název Polská republika a orel s korunou, symbolizující svrchovanost. To vše bylo výsledkem mnoha let boje protikomunistické opozice, v němž hlavní roli hrálo nezávislé a samostatné odborové hnutí Solidarita, vzniklé v roce 1980. Navzdory zavedení stanného práva a zákazu činnosti hnutí přežila Solidarita v ilegalitě. Nakonec se komunistické orgány rozhodly zahájit dialog s částí opozice. Výsledkem jednání u kulatého stolu v roce 1989 byly částečně svobodné volby, které otevřely cestu k dalším změnám, včetně vzniku vlády nekomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého.
Na prahu roku 1990 nebyly učiněny pouze symbolické změny. Byl zahájen proces hluboké hospodářské reformy, který se do historii zapsal pod názvem „Balcerowiczův plán“, nazvaný podle vicepremiéra odpovědného za přípravu balíčku zákonů. Přispěl mimo jiné ke stabilizaci měny, omezení inflace, urychlil transformaci směrem k tržnímu hospodářství. Z dlouhodobého hlediska umožnil položit zdravé ekonomické základy, během prvních let byl však spojován hlavně s poklesem životní úrovně, bankroty státních podniků, rychlým růstem nezaměstnanosti a s ní souvisejícími sociálními problémy. V létě roku 1990 byl přijat zákon o privatizaci státních podniků; ve většině případů se jednalo o jejich likvidaci.
Nejpozoruhodnější událostí z počátku roku 1990 byl jedenáctý a, jak se ukázalo i poslední sjezd Polské sjednocené dělnické strany (PZPR). Strana, která po celá desetiletí měla v komunistickém Polsku diktátorskou moc, se na podzim roku 1989 propadla do hluboké krize. Z ústavy byla odstraněna formulace o její „vedoucí roli“ ve státě, tisíce osob odevzdávalo stranické legitimace, a byla ukončována činnost dalších struktur. V této situaci bylo rozhodnuto o její likvidaci, což symbolizovala slova posledního 1. tajemníka Ústředního výboru (a donedávna premiéra) Mieczysława F. Rakowského: „Stáhnout vlajku!“. Namísto PZPR byla založena nová strana – Sociální demokracie Polské republiky. Počítalo se s tím, že změna názvu pomůže při obnovení společenské podpory. Tak se i skutečně stalo na podzim roku 1993, kdy se na vlně rozčarování z obtížných reforem postkomunisté vrátili k moci.
V té době ještě stále existovaly Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci, které byly zrušeny až v roce 1991. Až ve druhé polovině roku bylo zahájeno jednání o stažení sovětských vojsk z Polska. Polsko už stále odvážněji směřovalo k sjednocující se Evropě, odkud začínala proudit pomoc ve formě speciálního fondu PHARE. V březnu 1990 premiér Mazowiecki přednesl na fóru Rady Evropy projev, v němž prohlásil, že „máme Evropě co nabídnout“. Měl především na mysli to, že státy vymaňující se zpod sovětského poručnictví mohou vnést do integračního procesu obnovenou víru v evropské hodnoty, v jejichž jméně zápasily s komunismem. V mezinárodní politice vláda čelila výzvě, jakou bylo ohlášené sjednocení Německa přiživované obavami o možné zpochybnění polské západní hranice.
Doma byla Mazowieckého vláda však stále častěji kritizována za příliš pomalé tempo politických reforem v porovnání s jinými státy. Ve vládě do července 1990 zasedali komunističtí ministři vnitra a národní obrany. Až v dubnu byla zrušena cenzura a zanedlouho poté byla zrušena Bezpečnostní služba, přičemž místo ní vznikl Úřad pro ochranu státu. Jeho součástí se však stala řada bývalých funkcionářů komunistického bezpečnostního aparátu. Analogické vojenské služby vůbec nebyly reformovány, pouze byl v roce 1991 změněn jejich název. Tyto problémy po dlouhá léta budily kontroverze, podobně jako většinou neúspěšné pokusy o potrestání komunistických zločinců. Spravedlnost a pravda zvítězily pouze symbolicky, kdy v dubnu 1990 Sovětský svaz po desetiletích lží oficiálně potvrdil svou odpovědnost za Katyňský masakr.
Důležitým přelomem se staly první svobodné volby do místní samosprávy v květnu 1990. Samospráva získala rozsáhlé pravomoci, které ve většině případů dobře využila. Změnila se tvář měst a venkova a reforma samosprávy je všeobecně považována za jednu z nejúspěšnějších v historii polské transformace.
Rychle se měnila politická scéna a vznikly nové strany. Poláci se postupně zvykali na nové, často ostré politické spory. Emoce zažehlo např. rozhodnutí o obnovení výuky náboženství ve školách. Postupně se hlavním předmětem debat stal výraz „urychlení“ změn používaný lidmi soustředěnými okolo lídra „Solidarity“ Lecha Wałęsy. Problémem zůstávala skutečnost, že úřad prezidenta s rozsáhlými pravomocemi vykonával poslední komunistický diktátor Wojciech Jaruzelski, přičemž do konce jeho funkčního období zůstávalo ještě mnoho let. Ten nakonec ztratil vůli pokračovat v bojích a odstoupil, což umožnilo vypsání prvních všeobecných prezidentských voleb.
Vedle Wałęsy se ve volbách rozhodl kandidovat i premiér Mazowiecki, který svou vizi opatrných změn hájil heslem „pospíchej pomalu“. Zdálo se, že právě on bude hlavním soupeřem lídra „Solidarity“. Neočekávaně však do druhého kola prošel předtím neznámý emigrant Stanisław Tymiński. To jen potvrdilo únavu a rozčarování Poláků, což premiéra přimělo k demisi.
Nakonec v druhém kole zvítězil Wałęsa a v prosinci 1990 se ujal úřadu prezidenta. Ve stejnou dobu ukončily svou od roku 1939 nepřetržitou činnost polské exilové úřady. Poslední prezident v exilu Ryszard Kaczorowski v Královském zámku ve Varšavě slavnostně předal Lechowi Wałęsovi insignie Polské republiky. Tím se uzavřela jedna z kapitol polských dějin a otevřela nová, jejímiž milníky byly první svobodné parlamentární volby (1991), stažení ruských vojsk (1993), vstup do NATO (1999) a do Evropské unie (2004).
