Albánie vstoupila do roku 1990 jako jedna z nejkrutějších komunistických diktatur. Zdálo se, že změny ve střední a východní nemají žádný vliv na dlouhá léta izolovanou zemi. Jejich ozvěny však pronikly na veřejnost a vzbudily naději, že se režim zhroutí.

K prvním protestům došlo 14. ledna 1990 ve Skadaru, kde se demonstranti pokoušeli svrhnout Stalinův pomník. Na konci ledna v Tiraně studenti požadovali odstranění Envera Hodžy (vládnoucího v letech 1944–1985) z názvu univerzity. V březnu proběhly první stávky. Jako odpověď na ně orgány vyhlásily omezené reformy, týkající se možnosti zahraničních investic, osamostatnění podniků a obnovení náboženské svobody. Byly obnoveny diplomatické vztahy se Svazem sovětských socialistických republik a podána žádost o členství v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Dalším protestům to však nezabránilo, protože mimo jiné na začátku července byly brutálně potlačeny občanské nepokoje ve městě Kavaja. Zvýšil se počet útěků do zahraničí, přestože platil rozkaz střílet na uprchlíky (v roce 1990 bylo zabito minimálně 57 osob).

V prosinci 1990, v průběhu studentských protestů v Tiraně, vzniklo první opoziční uskupení – Demokratická strana Albánie. Ta zanedlouho začala vydávat svůj deník „Rilindja Demokratike“ („Demokratické znovuzrození“). V únoru 1991 v Tiraně a v jiných městech demonstranti strhli Hodžovy pomníky. V narychlo vyhlášených volbách v březnu 1991 však komunisté získali výraznou většinu. To vedlo k dalším protestům, ve Skadaru armáda zabila čtyři demonstranty. Navzdory dalším změnám protesty pokračovaly, počínaje názvem státu po likvidaci zemědělských družstev a amnestii politických vězňů. Komunisté definitivně ztratili svou moc po dalších volbách v březnu 1992, vládu vytvořila APD a její lídr Sali Berisha se stal prezidentem. Bývalí komunisté se však k moci dostávali opakovaně. Albánie dodnes silně pociťuje politické, hospodářské a společenské následky brutální diktatury.