V polovině 80. let 20. století i v Bělorusku došlo ke společenským nepokojům, které však byly slabší než v sousedních republikách SSSR. Vzhledem k silné rusifikaci byla opozice malá, bez výraznější společenské odezvy. Komunistická strana neměla se stavěla proti reformám. Postupně narůstala síla Běloruské lidové fronty (BLF) vzniklé na konci 80. let, jejímiž hesly byly národní obrození, suverenita a demokratizace. V lednu 1990 parlament schválil zákon o úředním běloruském jazyce, jehož cílem bylo oslabení Běloruské lidové fronty odebráním zásadního požadavku. Dne 25. února 1990 uspořádala BLF protivládní mítink v centru Minsku, na kterém se sešlo přibližně 100 000 demonstrantů.

Od března do května se konaly volby do Nejvyššího sovětu. Zástupci opozice požadovali nezávislost země, zrušení vedoucí úlohy komunistické strany a hospodářské reformy. Podobně jako v lokálních volbách, které byly v té době uspořádány, komunisté získali výraznou většinu mandátů, mezi nimi i pozdější prezident Alexandr Lukašenko. V květnu byl předsedou nové vlády zvolen proreformní komunista Vjačaslav Kebič.

Pod vlivem emancipačních nálad dne 27. července 1990 parlament schválil Deklaraci o státní suverenitě BSSR a uznal Bělorusko za nezávislého člena mezinárodního společenství se statusem neutrálního státu. Současně byl vznesen požadavek na setrvání v rámci Sovětského svazu, což vzbudilo odpor opozice. Zákonem ze dne 28. července zavedl politický pluralismus. V roce 1991 Bělorusko vyhlásilo nezávislost.