Rozhovory se svědky času

Od historického přechodu, kdy byly společně s pádem komunismu zahájeny demokratické a tržně hospodářské změny, uplynulo více než 30 let. I nadále však jako společnost o těchto událostech víme neúměrně málo. Z pohledu historika je to příliš krátké časové období, aby mohly být zahájeny nějaké zásadnější výzkumy, na druhé straně jsou politologové asi připraveni říct, že se jedná o příliš vzdálenou minulost, která by proto měla být doménou… historiků. Při propagování informací o tomto období se jako neuspokojivé ukazují učební osnovy dějepisu na střední škole. Události z posledního desetiletí 20. století zařazuje až na samý konec výuky dějepisu. Následkem toho učitelé nejčastěji tento materiál nestihnout probrat před ukončením poslední třídy.

Důsledky těchto situací (protože se jedná o různé a na sobě nezávislé jevy) jsou takové, že v současnosti do dospělosti vstupuje další generace osob, které nemají, protože vzhledem ke svému věku mít nemohou, osobní ani biografické zkušenosti z období tohoto přechodu, a ani nenabyly školní čítankové znalosti na toto téma.

Paradoxně, vyprávění o této „blízké minulosti“ let 1989-91 jsou většině dostupná na příslovečný dosah ruky. Dostupné jsou díky vyprávění generace 50+, rodičů a prarodičů osob narozených těsně před transformací, jakož i po ní.

Stojí za to využít této příležitosti a poslechnout si příběhy lidí, kteří na vlastní kůži zažili tento přechod k demokracii a tržnímu hospodářství, který měl, jako každá změna, dobré ale i špatné stránky (obě stejně důležité a zajímavé).

Níže uvádíme vybrané rozhovory se svědky času, s nimiž jsme měli příležitost si popovídat při realizaci projektu „1990 / Year One“. Doufáme, že se stanou inspirací pro vaše rozhovory, které už vedete s nebližšími, jakož i ty, které jsou ještě před vámi.

Václav Havel, ten mě nechal ve štychu úplně elegantním způsobem. Já jsem na něm visel očima: ‚Tak mi nějak pomož, vždyť já nechci nic jinýho, než aby ses stal prezidentem.‘ Jenže on se tvářil, jako že o to nemá zájem, respektive, že je mu krajně nepříjemné, aby se o něm mluvilo v jeho přítomnosti. Tak chvilku seděl a pak odešel a řekl: ‚Tak si to nějak vyřešte.‘ Do té doby řekl jen pár slov, jako že ne. Takže jsem se dostal do situace, že jsem byl za takového naivku, který chce nějakého Havla za prezidenta, a že vlastně nikdo další to nechce, ani ten Havel ne. Ale samozřejmě ta situace tak nestála. Já jsem prosadil zkusmé hlasování. A při tom prvním hlasování jsem dostal na svoji stranu ze třiceti nebo čtyřiceti lidí jenom pět – [Alexandra] Vondru, [Jiřího] Křižana, Jirku Černého, to si pamatuju, já nevím, jestli ještě Petr Pithart anebo Láďa Hanzela, jestli hlasoval... Opravdu jenom pár lidí, takže jsme to vůbec neprosadili. Ale pak jsem šel za Vaškem a říkal jsem: ‚Co to jako je, cos mi to udělal?‘ On říká: ‚No nezlob se, ale prostě já nemůžu být prezidentem, vždyť to nejde. Máme tady Alexandra [Dubčeka, dalšího z kandidátů]. A nikdo by s tím nesouhlasil. A koktám...‘ Prostě to fakt vypadalo, jako že ne. A pak ještě řekl: ‚Vždyť by mi to ani [manželka] Olga nedovolila.‘ A já jsem říkal: ‚No, že by ti to Olga nedovolila, o tom dovol, abych s úspěchem pochyboval. Ale jestli chceš, já se za Olgou zastavím a domluvím ti to s ní.‘ Řekl: ‚Tak to zkus a uvidíš, že tě s tím vyžene.‘ Tak jsem šel za Olgou a během pěti minut jsem s ní byl domluvený, to je jasná věc – Olga byla inteligentní žena, která mi řekla: ‚Já jsem s tím počítala. Co se mě týče, já bych byla taky nejradši, kdyby to byl Vašek. To by pak znamenalo, že ty změny jsou nevratné a konečné.‘ A to se taky stalo – celá tahle svévole nakonec dopadla dobře.

M.

Zaprvé jsem v osmdesátých letech sem častěji jezdil, takže jsem měl zhruba tušení. Za druhý to bylo nejkrásnější období mého života, poněvadž 29. prosince byl Václav Havel zvolen prezidentem. Pak mě pozval, abych šel na oběd. Ten oběd byl sice z kulinárního hlediska velice skromný, nicméně je zajímavý, že všem, co tam seděli, i mně, pan prezident řekl: Ty budeš dělat to a to, a najednou jsem se stal hradním úředníkem, aniž bych o tom ráno ještě tušil. Ale když mi pan prezident tohle nabídl, že můžu spolupracovat na změně republiky, na vybudování svobodnýho Československa, samozřejmě člověk řekne yes! Ani vteřinu jsem neváhal. Poněvadž to je jedinečná nabídka. Potom jsem se stal kancléřem. A tak to bylo.

K.

Když už se ty demonstrace opakovaly každý den, četly se ta prohlášení, pak tam začali jezdit ti studenti, kteří buď byli toho svědky, nebo vozili ty tiskoviny, ty letáky na podporu, nebo potom video přivezli z toho zásahu a tak. Takže ten program byl jasný, každý den se to rozšiřovalo, každý den se to něčím doplňovalo. No a potom vydala radnice ve Valašském Meziříčí, rada, prohlášení a jmenovalo se to 'Prohlášení k událostem 20. - 22. listopadu na náměstí ve Valašském Meziříčí'. A to byl takový pamflet, asi desetibodový, který říkal to klasické: 'Chceme práci, poctivou, nekalé živly' a tak dále... 'snaha rozvrátit společnost, musíme se vrátit zpět k tomu spořádaném životu' a tak dál. A to bych řekl, že tady to přililo ještě olej do ohně, protože ti lidi, co tam chodili, věděli, že nejsou žádné živly a tak. Ani se tam v tom letáku nezmínili o zásahu 17. listopadu. Takže svým způsobem nám to pomohlo. A v ten čtvrtek už tam byla, řekl bych, fakt masa lidí, kterou nemohli ignorovat ani na té radnici. A my jsme vznesli požadavek, že se chceme sejít s vedením města. Oni to kupodivu přijali. A to pořád, připomínám, bylo před generální stávkou. To byla doba velké nejistoty, kdy nikdo nevěděl, co bude. Měli jsme ve městě politruka. Protože ve Valmezu byla kasárna, tak, měli jsme politruka. Kovaného, zaníceného komunistu, ideologicky naprosto kovaného. Později člena ODS. Který obcházel to náměstí a pokřikoval. Obcházel v těch kožených rajtkách, v těch hnědých, důstojnických, jak nějaký esesák, a pokřikoval: 'Všichni budete viset! Všichni budete viset!' Takový fanatik. Takže, prostě, nebylo nic vyhráno.

M.

Měli jsme představu o tom, jak by měla demokracie fungovat. Sdíleli jsme vědomosti také s rodiči, kteří měli zkušenosti z první Československé republiky, takže jsme měli jasnou představu o způsobech chování lidí na určitých pozicích. A já jsem nečekala, že by stát nedodržoval pravidla. Že nebude diskriminovat lidi, kteří získali své funkce v normální soutěži postavené na základě profesionálních kritérií. Nejhorší bylo, že nikdo nepromluvil na naši obranu, všichni zůstali lhostejní. Myslím, že strach byl důležitý faktor, ale nové struktury mi připadali bezmocné.

Z.