Łukasz Kamiński

 

1990 rok první.

 

Naše vzpomínky na pád komunismu ovládly události roku 1989. Vzpomínáme na polský kulatý stůl, „baltský řetěz”, pád berlínské zdi či sametovou revoluci v Československu. Mezitím se řada klíčových událostí odehrávala i v následujícím roce. Právě v roce 1990 se rodila Evropa, jakou známe dnes.

 

Není pochyb, že rok 1989 byl přelomovým momentem, specifickým „annus mirabilis”. Současně musíme mít na paměti, že ne hned od začátku si lidé uvědomovali rozsah změn, k nimž dochází, a jejich důsledky. Dne 18. listopadu, něco málo přes týden po pádu berlínské zdi, se na neformálním setkání shromáždila Evropská rada. Vůdcové států vstupujících do Evropského společenství (předchůdce Evropské unie) na jedné straně deklarovali ochotu podporovat demokratické změny ve východní části kontinentu, ale na straně druhé  potvrzovali stabilitu „stávajících spojenectví a hranic”. Očividně se předpokládalo, že v jakési reformované podobě bude východní blok existovat i nadále. Podobně uvažovali i vůdcové dvou supermocností George W. Bush a Michail Gorbačov, kteří se setkali na začátku prosince 1989 na Maltě zda by například dobrým symbolem uvolnění nebylo společné pořádání olympijských her v roce 2004 ze strany ... obou německých států.

 

Tajné spisy a první volby

 

Na počátku roku 1990 probíhaly v Německé demokratické republice rozhovory u kulatého stolu mezi komunistickou vládou a opozicí. Jednou z nejdůležitějších otázek byl problém všemocné politické policie Stasi a osudů dokumentů, které shromáždila. Dne 15. ledna na výzvu Nového fóra, hlavní organizace opozice, tisíce lidí obsadily budovu Ministerstva státní bezpečnosti v Berlíně. Společně s předchozími okupacemi sídel Stasi v dalších městech tím byly konečně občanům zpřístupněny spisy. V jiných státech byl tento proces podstatně delší a byl doprovázen vášnivými spory. První instituce zabývající se zpřístupňováním dokumentů komunistického bezpečnostního aparátu vznikly teprve ke konci dekády.

 

O několik dnů později byl v Sofii zatčen nedávno svržený bulharský diktátor Todor Živkov. Obviněn byl z mnoha zločinů. Jeho uvěznění však bylo brzo nahrazeno domácím vězením a několikrát obnovované procesy nakonec v roce 1996 skončily diktátorovým osvobozením. Živkovův proces symbolizuje osudy právního zúčtování s komunismem v celém regionu navzdory počáteční naději na spravedlnost unikla většina komunistických zločinců trestu a straničtí vůdcové (s výjimkou lídra východoněmecké SED Egona Krenze, který byl ve funkci jen krátkou dobu) se nikdy do vězení nedostali.

 

Mezitím se však v dalších státech po mnoha desetiletích konaly svobodné volby. Volební sérii zahájilo 18. března NDR, o týden později se přidalo Maďarsko. Dne 20. května přišlo na řadu Rumunsko a 8. a 9. června Československo. Následujícího dne se volby konaly v Bulharsku. Zajímavé je, že Polsko, které středoevropské změny započalo, si na svobodné volby muselo počkat až do podzimu 1991 (v roce 1990 se konaly volby do samospráv a volby prezidentské).

 

Volební kampaně, přestože probíhaly v atmosféře naděje a nadšení, daly společnostem vystupujícím z komunismu předchuť politických problémů, které je v dalších letech čekaly. Samotné volby přinesly také první zklamání, zejména v Bulharsku a Rumunsku, kde se u moci udrželi komunisté. Brutální pacifikace antikomunistického protestu v Bukurešti ze strany policie a speciálně k tomu přivolaných horníků (14.-15. června, takzvaná mineriáda) přinesla smrtelné oběti. Tyto události byly předzvěstí silných sociálních konfliktů, ke kterým docházelo v obtížném období transformace v mnoha státech.

 

V Československu volby vyhrála dvě uskupení vzniklá během „horkých” dnů v listopadu roku 1989 české Občanské fórum a slovenská Veřejnost proti násilí (Verejnosť proti násiliu). I přes pokusy o reformu společného státu nasměrovanou k větší samostatnosti obou jeho členů byl brzy zahájen rychlý proces „sametového rozvodu”, zakončený dne 1. ledna 1993 vznikem České republiky a Slovenské republiky.

 

Obtížné reformy a evropské aspirace

 

Polsko, které časem ztratilo palmu vítězství v politických reformách, posílilo na počátku roku 1990 svoji pozici lídra ekonomických změn. Došlo k tomu díky balíčku zákonů, lidově pojmenovaného „Balcerowiczův plán”, podle jména tehdejšího místopředsedy polské vlády. Vedle dalšího ztržnění hospodářství a stabilizace měny umožnila tato reforma mj. bankrot státních podniků. V delší perspektivě tyto změny umožnily uzdravit hospodářství, v perspektivě krátké však byly pozorovány především sociální náklady. Z nich nejvíce viditelná byla nezaměstnanost, která v během roku vzrostla z 0,3% na 6,5%, aby v dalších letech ještě dále stoupala. Významně klesl hrubý domácí produkt, zhroutil se export v rámci bývalého východního bloku.

 

Podobné jevy se v první polovině 90. let v menším či větším měřítku vyskytly ve všech zemích regionu. Cenu za přechod z centrálně plánovaného hospodářství na hospodářství volnotržní zaplatila hlavně společnost. Šance na oživení hospodářství byla spatřována zejména v privatizaci, která byla započata nejprve v Maďarsku (leden 1990). Rovněž i tento proces se nevyhnul mnoha zneužitím a korupci a prohloubil tak sociální frustraci vyvolanou ekonomickými těžkostmi.

 

Populární formulací v roce 1990 bylo heslo „návrat do Evropy”. Nezávisle na sporu, zda ji střední a východní část kontinentu vůbec někdy opustila, bylo toho heslo projevem ochoty zapojit se do dekády trvajícího ekonomického procesu a politické integrace. Jako jeden z prvních otevřeně formuloval tento postulát polský premiér Tadeusz Mazowiecki. V lednu 1990 na zasedání Rady Evropy řekl: „Návrat do Evropy je možná příliš nepřesné pojmenování […] Spíše musíme mluvit o obrození Evropy” a současně jménem celého regionu ukázat, že „máme Evropě co nabídnout. […] Známe cenu evropanství, evropskou normu, kterou dnes obyvatelé Evropy dědí, a ani neplatí dědickou daň. […] Přinášíme totiž  do Evropy naši víru v Evropu”.

 

Spolu s otevřeně vyjádřenými proevropskými aspiracemi se bortila dosavadní spolupráce v rámci Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci. Formálně přestaly obě existovat v polovině roku 1991.

 

Cesta do sjednocené Evropy však nebyla krátká. První skupina států ze střední a východní Evropy se k Evropské unii připojila v roce 2004, další pak v roce 2007. Méně času bylo zapotřebí na získání členství v NATO (Česká republika, Polsko a Maďarsko tak učinily již v roce 1999). Proces evropské integrace vyžadoval splnění mnoha podmínek, od vytvoření tržního hospodářství a budování fungující demokracie po četné právní změny.

 

Podstatně více času vyžadoval proces změny mentality, formované celá desetiletí komunismem, a vybudování občanské společnosti. V určité míře trvá dodnes.

 

Cesta k nezávislosti

 

Dne 11. března 1990 litevská Nejvyšší rada přijala Akt o obnově litevského státu a deklarovala tak obnovení nezávislosti, o kterou přišla po okupaci země Sovětským svazem v roce 1940. Na počátku května se pro podobný krok rozhodlo Lotyšsko a v lednu 1991  Estonsko. Sovětské orgány tyto kroky neakceptovaly, v lednu 1991 došlo k nezdařené intervenci ve Vilniusu (zahynulo 14 lidí) a v Rize (6 obětí). V referendu uskutečněném v březnu 1991 tyto tři národy potvrdily svoji rozhodnou vůli získat nezávislost.

 

Postupující rozpad SSSR chtěli přerušit pučisté, kteří v srpnu 1991 na krátkou dobu převzali v Moskvě moc. Jejich akce završená neúspěchem měla paradoxně opačný efekt a proces dezintegrace uspíšila. Nezávislost vyhlásilo mj. Bělorusko a Ukrajina. Krátce poté Spojené státy uznaly nezávislost Litvy a v jejích stopách kráčely i další státy. Na konci prosince 1991 Sovětský svaz přestal existovat. Kromě typických problémů vyplývajících z politických a hospodářských reforem se pobaltské státy, zejména Lotyšsko a Estonsko, potýkaly s další výzvou velkou ruskou menšinou složenou z obyvatelstva, které k nim během téměř půl století trvající okupace bylo přisunuto.

 

Podstatně dramatičtější průběh než rozpad SSSR mělo rozpadnutí Jugoslávie. Přestože si Jugoslávie budovala vlastní typ komunismu a od roku 1948 nebyla součástí sovětského bloku, v přibližně stejné době u ní došlo ke krizi systému. Tuto krizi zesílilo napětí mezi národy, které byly její součástí, a konflikty, které byly potlačované, dokud byl režim silný. Na jaře roku 1990 zvítězily ve volbách ve Slovinsku a Chorvatsku nově vzniklé nekomunistické politické strany. V prosinci se rozhodná většina Slovinců v referendu vyslovila pro vyhlášení nezávislosti. V případě obou států k tomu došlo v červnu 1991. Reakcí byl útok Srby kontrolované jugoslávské armády na obě republiky. Tímto započal mnohaletý krvavý konflikt. Kromě Chorvatska se obzvláště urputné boje vedly v Bosně a Hercegovině. Vedle početných obětí bojů se válka na území bývalé Jugoslávie vyznačovala mnoha zločiny na civilním obyvatelstvu.

 

Sjednocení Německa

 

Ještě v prvních týdnech po pádu berlínské zdi se zdálo, že cesta ke sjednocení Německa bude dlouhá. Přední představitelé formulovali opatrné názory, protože se obávali negativních důsledků uspěchanosti v demokratizačním procesu střední a východní Evropy a oteplení vztahů VýchodZápad. Avšak rychlost změn v jednotlivých státech, celkový úpadek významu východoněmeckých komunistů a oslabení Sovětského svazu umožnily urychlení procesu sjednocení. Jednoznačná byla také vůle samotných východních Němců „Aliance pro Německo” šermující heslem o sjednocení seskupená kolem CDU získala v březnových volbách  téměř polovinu hlasů.

 

Otázka sjednocení dvou německých států vzniklých na bázi poválečných okupačních zón však vyžadovala souhlas čtyř bývalých spojeneckých států. V květnu 1990 začala vyjednávání podle vzorce „dva plus čtyři” na jedné straně Německá demokratická republika a Spolková republika Německo, na straně druhé Francie, Spojené státy, Velká Británie a Sovětský svaz. Jednání byla zakončena smlouvou podepsanou v září, podle které Německo mj. uznávalo své stávající hranice, zavazovalo se zredukovat armádu, nevyzbrojovat se určitými typy zbraní, za což nakonec získalo úplnou suverenitu.

 

Sjednocení, ke kterému došlo 3. října 1990, vyvolalo nadšení podobné předchozímu pádu berlínské zdi. V praxi však spíše připomínalo pohlcení slabšího partnera silnější NSR. Kromě toho i přes obrovské západní investice se životní úroveň ve východní části státu nikdy nevyrovnala úrovni západní. Narůstající zklamání a pocit občanů druhé kategorie vedlo k silné nostalgii po NDR (tzv. „ostalgie”, od něm. ‘Osten’ – ‘východ’). Podobné jevy sentiment po stabilních časech komunismu byly zaznamenány v 90. letech ve všech státech bývalého sovětského bloku. V Německu však byly nejsilnější a nejdéle trvající, v jisté míře trvají dodnes.

 

Svoboda

 

V únoru 1990 se ve Vratislavi objevila první soukromá televize „Echo”. Již v roce 1989 začala v Polsku legálně vycházet „Gazeta Wyborcza” a „Tygodnik Solidarność”. Brzy na to  vznikly nezávislé rozhlasové stanice a v dubnu 1990 byla odstraněna cenzura. Svobodná média rostla v celém regionu jako houby po dešti. Po několika letech Spojené státy začaly uzavírat národní redakce Rádia Svobodná Evropa, jež po řadu desetiletí předávalo lidem za železnou oponou necenzurované informace. Panoval názor, že přestaly být potřebné.

 

Podobné jevy jako v médiích bylo možné pozorovat v kultuře a vědě. Konec cenzury a ideologicky diktovaných témat přinesl svobodu pro tvůrčí a vědecké hledání. V knihkupectvích se objevily dříve zakázané knihy, včetně publikací autorů, kteří předtím emigrovali. Nejen v Československu byla uváděna díla vynikajícího spisovatele, dlouholetého disidenta a politického vězně Václava Havla, který se náhle ocitl v nečekané roli prezidenta republiky. Poměrně rychle se však ukázalo, že lidé z oblasti kultury a médií se musí potýkat s novými výzvami, především se všeobecnou komercializací.

 

Symbolem komunistického útlaku byla tajná policie budovaná podle sovětského vzoru. Jako první byla již na konci roku 1989 zrušena rumunská Securitate, v únoru 1990 přišla na řadu československá Státní bezpečnost a potom skončily svou činnost i jiné útvary. Mnoho bývalých funkcionářů pokračovalo v práci v nových strukturách, což bylo v následujících letech příčinou kontroverzí, podobně jako problémy se zveřejňováním bývalých tajných spolupracovníků. Souběžně procházela reformou justice a řada dalších institucí, které musely být přizpůsobeny realitě právního státu.

 

V roce 1990 se změnil také veřejný prostor. Zmizelo mnoho komunistických symbolů, pomníků a názvů ulic. Tento proces však nebyl dokončen a problémy s ním spojené se dodnes vracejí. Příkladem může být nedávný spor kolem odstranění pomníku sovětského maršála Ivana S. Koněva v Praze.

 

Dne 11. prosince 1990 svrhl dav obyvatel Tirany pomník diktátora Envera Hodži stojící v centru města. V průběhu několika týdnů byl v jeho stopách svržen i nejkrutější z komunistických systémů v Evropě. Rozsah dřívějších represí, likvidace nezávislých elit a dlouholetá izolace Albánie mají za následek, že tato země dodnes silně pociťuje břímě komunistického dědictví.

 

*

 

V roce 1990 se ukázalo, že následky událostí z předcházejících měsíců budou mnohem hlubší, než byl původní předpoklad. Na druhé straně si obyvatelé střední a východní Evropy postupně začínali uvědomovat, že pád komunistického systému před ně postavil řadu výzev, se kterými se budou muset v dalších letech potýkat.

 

V novoročním projevu o tom hovořil prezident Václav Havel: „ukázalo se, že dědictví uplynulých desetiletí, se kterým se musíme potýkat, je horší, než jsme se v radostné atmosféře prvních týdnů svobody domnívali a než jsme mohli připouštět. Každý den se objevují nové problémy a každý den vidíme, jak jsou provázané, jak dlouhodobé je jejich řešení a jak obtížné je stanovit správné pořadí, ve kterém by měly být řešeny. Věděli jsme, že dům, který jsme zdědili, není v nejlepším stavu; omítka tu a tam opadla, střecha vypadá podezřele, měli jsme pochybnosti co ještě. Po roce počátečních prací šokováni konstatujeme, že potrubí je prorezivělé, stropní trámy prohnily, elektrické vedení je v katastrofálním stavu a přestavba, kterou jsme naplánovali a na kterou jsme se těšili, bude trvat déle a stát více, než jsme si původně mysleli. Uvědomujeme si, že to, co se nám před rokem jevilo pouze jako zchátralý dům, je ve skutečnosti ruina”.

 

Dnes naštěstí po více než třiceti letech můžeme směle prohlásit, že přes všechny těžkosti a neúspěchy rekonstrukce skončila úspěchem. Náš dům není ideální, vidíme hodně věcí, které je nutné opravit, ale pouze na nás záleží, jak bude vypadat v budoucnosti.